Z tisku: Mění svět, alespoň v malém

Z tisku: Mění svět, alespoň v malém

FRESH Magazine, březen 2008: Historicky první českou Sociálně prospěšnou podnikatelkou roku byla v roce 2002 vyhlášena Petra Vitoušová, prezidentka občanského sdružení Bílý kruh bezpečí. Původně pracovala Petra jako novinářka, dnes stojí v čele organizace, která pomáhá obětem trestných činů.

Změny za 17 let

Od dob, kdy Petra Vitoušová stála u zrodu Bílého kruhu bezpečí, uplynulo již sedmnáct let. Za tu dobu se mnohé změnilo. Z původní jedné poradny fungující jedno odpoledne v provizorních, propůjčovaných prostorách vznikla respektovaná organizace provozující kromě pražské centrály i síť šesti regionálních poraden.

Přínos titulu

O přínosech titulu Sociálně prospěšný podnikatel roku pro svoji další práci Petra říká: „Otevřelo mi to vstup do společnosti stejně odhodlaných jedinců z celého světa, dveře k informacím, kontaktům a umožnilo mi to větší nadhled nad tematikou i nad naší českou kotlinou.“

Úspěch – institut vykázání

Na vavřínech však od té doby rozhodně neusnula, dál pokračuje v usilovné snaze zlepšit situaci obětí trestných činů. Právě díky aktivitám Bílého kruhu bezpečí například existuje v zákoně na ochranu před domácím násilím již rok tzv. institut vykázání, který dal policistům do ruky nástroj pro ochranu osob ohrožených domácím násilím, vznikla i síť intervenčních center pro oběti domácího násilí.

Oběť jako „předmět doličný“?

Přes dílčí úspěchy ale stále platí, že postavení obětí trestných činů má k ideálu daleko. Pozornost policie i soudů je upřena více na pachatele trestného činu než na oběť, kterou poškodil. Pachatel je až do doby, kdy je odsouzen, chráněn institutem presumpce neviny. Oběť je pro vyšetřující orgány zajímavá spíš jako „předmět doličný“. A tak zatímco pachatel má svá práva jasně daná zákonem, na která policisté, advokáti i soudní aparát často až úzkostlivě dbají – aby nemohly být zpochybněny výsledky vyšetřování – u obětí někdy přístup vyšetřovatelů postrádá i jen základní míru taktu. Během vyšetřování je oběť často nucena prožívat si celé trauma znovu, podstupovat řadu nepříjemných procedur a občas v ní může způsob, jakým je vyšetřování vedeno, vzbuzovat pocit, zda si za to celé vlastně nemůže sama.

Na stopě pachatelům...

K zájmu o osudy a potřeby obětí trestných činů přivedla Petru Vitoušovou její původní profese novinářky. „Problematika kriminality se v mé profesi objevovala kontinuálně, ale přímo impulzem byla práce na scénářích pořadu Pachatel neznámý, vyšetřování pokračuje pro Českou televizi, který dnes běží pod názvem Na stopě,“ vypráví. „Při přípravě jednotlivých dílů jsme často naráželi na to, že vyšetřovací spis byl poměrně malý, kriminalisté nám říkali: ´Pachatel je neznámý, takže my už k tomu nic víc nemáme,´ přitom šlo o dost otřesné případy. Pro přípravu scénáře bylo proto nezbytné zjistit nějaké doplňující informace od pozůstalých nebo přímo od obětí, které útok neznámého pachatele přežily,“ říká Vitoušová.

U koho žádat odškodnění?

Exkurzemi do světa obětí trestných činů začínala zjišťovat, že tu neexistují žádné speciální služby pro pomoc obětem – mohli zajít k psychologovi, psychiatrovi, praktickému lékaři, zavolat na linku důvěry nebo možná navštívit nějaké krizové centrum, ani těch tu však počátkem 90. let, kdy se Petra Vitoušová začal zabývat situací obětí trestných činů, mnoho nebylo. „Pachatel v těchto případech nebyl zjištěn, takže nebylo u koho žádat odškodnění, žádný zákon, na jehož základě by stát poskytoval peněžitou či jinou pomoc tady taky nebyl. Právě ty nejvážnější případy mě přiměly přemýšlet o tom, zda jsme jako společnost schopni těmto lidem dát jenom prášky a říct už nevolejte,“ vzpomíná Petra Vitoušová.

Osm statečných a Weisser Ring

V době, kdy rostla její nespokojenost s chováním policejního a soudního aparátu vůči obětem trestných činů, přišel do televize námět na natočení reportáže o německé organizaci Weisser Ring. „Při čtení toho materiálu jsem nevěřila, že něco takového může vůbec existovat – organizace, která na dobrovolnické úrovni – to mi přišlo obzvlášť neskutečné – v té době již deset let pomáhala obětem trestných činů. S kolegou novinářem jsme proto napsali na centrálu této organizace a oni nám poslali základní informace o své činnosti,“ říká Vitoušová. Námět nakonec „spadl pod stůl“, žádná reportáž na jeho základě nikdy natočena nebyla, protože v té době to nebylo dostatečně „poutavé“ téma, nicméně stal se inspirací pro vznik českého Bílého kruhu bezpečí. „Začali jsme oslovovat další lidi, zejména odborníky, kteří s tím problémem přicházeli do styku aspoň na teoretické úrovni, někteří dokonce na praktické. Byli to kriminolog, psycholožka, vyšetřovatel policie, viktimoložka, soudce,“ vypráví Vitoušová. „Podařilo se nám oslovit osm lidí, se kterými jsme si půl roku týden co týden vyprávěli o tom, zda ten problém cítí jako my, zda by se něco takového jako v Německu dalo udělat i u nás,“ dodává.

Převzít německý model?

Zpočátku si přitom ani původní zakladatelé Bílého kruhu bezpečí nedělali žádné velké naděje na to, že by něco podobného, jako je Weisse Ring v Německu, mohlo fungovat také u nás. „V devadesátých letech tady vytvořit organizaci, která má k dispozici čtyřicet tisíc dobrovolníků, kteří navíc na její provoz sami přispívají, lidé jim tam odkazují své majetky a podobně, to bylo něco naprosto nepředstavitelného,“ říká Vitoušová.Navíc v Německu v té době legislativa na základní práva obětí pamatovala – na rozdíl od legislativy tuzemské. Vzhledem ke specifikům českého prostředí proto nebylo možné jednoduše převzít německý model.

Dobrovolníci ochotní a zdarma...

Po půlroce ´debat´ byl na stole koncept pomoci obětem trestných činů v českých podmínkách. „Vymezili jsme si oblast působnosti, jasně jsme si také určili, do čeho se plést nebudeme – že nebudeme mluvit do výše trestu, že se nebudeme věnovat pachatelům,“ popisuje Vitoušová.Bylo také nutné vymyslet, kde vzít lidi. „Věděli jsme, že abychom obětem trestných činů pomohli, musíme sehnat schopné odborníky, a protože je nemáme z čeho zaplatit, budeme muset najít ty, kteří to budou ochotni dělat dobrovolně a zadarmo,“ říká Vitoušová. To se nakonec podařilo. Dnes má Bílý kruh bezpečí přes 200 dobrovolných spolupracovníků z celé České republiky. Mezi spolupracovníky Bílého kruhu bezpečí jsou například advokáti, soudci, další právníci, policisté, psychologové, psychiatři, sociální pracovníci.

Pocit smysluplné práce

„Nechceme po nich málo – téměř všichni jsou vysokoškoláci, nejen, že pro nás pracují zadarmo, ale ještě musí podporovat naši organizaci symbolickým příspěvkem 200 korun ročně a musí povinně absolvovat potřebné výcviky, za to se jim od nás dostane dobrého vzdělání a pocitu smysluplné práce,“ zdůrazňuje Vitoušová. Sama považuje to, jakým způsobem se podařilo a daří získávat dobrovolníky pro spolupráci, za malý zázrak. „Máme mezi dobrovolníky lidi, kteří s námi pracují od počátků existence, to znamená už celých sedmnáct let,“ hrdě přiznává.

Roman Peterka

(redakčně upravil LK)

Sociální podnikatel

Není to tak dávno, co svět začal skloňovat termín sociální podnikání ve všech pádech. Většina z nás ale vůbec netuší, kdo to takový sociální podnikatel je. Je to snad nějaký neúspěšný podnikatel? Kdepak. Jaký je tedy rozdíl mezi podnikatelem a sociálním podnikatelem? Tomu prvnímu jde v podnikání většinou hlavně o zisk. Druhý usiluje o společenskou změnu. První hledá díru na trhu. Druhý společenský problém a jeho řešení.

Zásadní zlom – stipendium od americké nadace Ashoka

Bílý kruh bezpečí vznikl registrací u Ministerstva vnitra ČR coby občanské sdružení v září 1991, o dva měsíce později už oznámilo otevření první poradny v Praze 2 ve Spytihněvově ulici. „Fungovala tam manželská poradna, její ředitel Dr. Kučera k nám byl natolik vstřícný, že nám půjčoval prostory poradny vždy na úterní odpoledne,“ připomíná Vitoušová.Postupně však toto řešení přestávalo stačit – s tím, jak se dařilo Bílému kruhu bezpečí dosáhnout na různé granty, zároveň narůstalo papírování a v bytě P. Vitoušové se kupilo čím dál více šanonů. Roku 1996 pak přišel zásadní zlom – Petra Vitoušová získala stipendium od americké nadace Ashoka, která podporuje sociální inovátory. „Znamenalo to obrovský obrat k lepšímu pro Bílý kruh bezpečí,“ říká Vitoušová. Přestože měla dvě dcery na studiích, opustila svoje zaměstnání a naplno se začala věnovat rozvoji Bílého kruhu bezpečí. „Slíbila jsem sama sobě, že za ty tři roky trvání stipendia udělám několik věcí – pomohu Bílému kruhu bezpečí dostat se do regionů, pomohu mu sehnat vlastní kanceláře a pomohu mu sehnat prostředky na jeho provoz, aby ho i po těch třech letech mohl někdo dál vést – ať už já nebo někdo jiný,“ říká.Co si slíbila, to se jí podařilo. Dnes má Bílý kruh bezpečí kromě pražské poradny i šest regionálních poraden – v Brně, Ostravě, Olomouci, Pardubicích a Plzni, v Ostravě. Tam také vedle poradny funguje pod jeho hlavičkou krajské Intervenční centrum pro osoby ohrožené domácím násilím. Pod hlavičkou Kruhu funguje také poradna pro oběti domácího násilí Intervenční centrum v Ostravě.

5 manažerských rad pro řízení

- Vymezte si pole působnosti: Snaha spasit svět (a pokud možno celý) nenese většinou dobré ovoce. Není v silách jednoho člověka ani jedné organizace pomoci všem potřebným. Je dobré vybrat si jedno téma a tomu se věnovat naplno.

- Mějte jasnou vizi: Na počátku může být neformální skupinka nadšenců pro společnou věc, pokud z ní ale má vzniknout fungující nezisková organizace schopná (alespoň v malém) měnit svět, je třeba vidět do budoucna, mít jasno v dalších představách o dalším rozvoji.

- Nepodceňujte finanční plánování: Podle Petry Vitoušové řada neziskovek právě tuto oblast podceňuje. „Mnohé organizace nad financováním přemýšlí až ve chvíli, kdy nemají z čeho zaplatit například účty za telefon,“ říká. „Financování je ale kontinuální záležitost, kterou je třeba promýšlet dopředu, ne až na poslední chvíli“.

- Pozor na přemíru projektů: Činnost neziskových organizací je závislá na nejistých penězích v podobě státních či evropských grantů a sponzorských darů. Snaha zvýšit jejich přísun psaním dalších a dalších projektů však může vést k nedobrým koncům – podobně jako v komerčním sektoru může firmě setnout hlavu hon za co nejvyššími tržbami.

- Nezapomínejte, proč to děláte: Ani tváří v tvář každodenní haldě administrativních povinností by neměl manažer neziskovky ztrácet kontakt s realitou, kvůli které vznikla.

Celý článek naleznete na stránkách FRESH magazinu - Marketing, Business, Nápady