Sekundární viktimizace a právo na důstojné zacházení v trestním řízení.

Podněty ke zlepšení postavení obětí a skutečnému naplnění zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů

3. Sekundární viktimizace a právo na důstojné zacházení v trestním řízení.

Závažným problémem je stále sekundární viktimizace, tedy další zraňování obětí v době po trestném činu. Alarmující je fakt, že právě zvláště zranitelné oběti, které nejvíce potřebují citlivý přístup, naráží v postavení poškozených v průběhu trestního řízení mnohdy na zpochybňování, nedůvěru a neprofesionální přístup ze strany orgánů činných v trestním řízení, advokátů v postavení obhájců a někdy dokonce i přibraných znalců. Sekundární viktimizace ve velké míře přetrvává zejména u obětí vztahového násilí. Jde o oběti domácího násilí, stalkingu a sexualizovaného násilí ve vztazích. Přetrvávající potíže shledáváme v ochraně a respektování důstojnosti těchto obětí v průběhu realizace úkonů trestního řízení.

Veškerou snahu orgánů činných v trestním řízení o nezraňující přístup k obětem trestných činů může snadno zničit i jen několik nevhodných, ponižujících či nešťastně zvolených otázek ze strany obhajoby obviněného, které nejsou včas a vhodným způsobem příslušným orgánem činným v trestním řízení korigovány, stejně jako nevhodně zvolené formulační obraty (mnohdy pramenící ze zažitých mýtů a přetrvávajících předsudků stran dané problematiky) užité při ústním odůvodnění soudního rozhodnutí či v písemném odůvodnění meritorního rozhodnutí. Mnohdy oběti odchází od soudu s tím, že se vlastně nic nestalo, protože jejich trauma není na první pohled vidět. Následky trestného činu jsou tak mnohdy systémově bagatelizovány.

Zákon o obětech trestných činů výslovně hovoří o limitování otázek směřujících do intimní oblasti vyslýchané oběti, zejména pak otázek týkajících se předchozích sexuálních vztahů a chování oběti. V praxi však i přes to dochází k systematickému znevěrohodnění poškozených v roli svědků ze strany obhajoby pachatele, v nichž obecně pozorujeme čtyři strategie:

• devalvace osobnosti či hovorově „charakteru“ oběti (očerňování),
• nepatřičné otázky na sexuální anamnézu a na zraňující intimity z předcházejících vztahů,
• zpochybňování oběti cestou jejího chování před, při a po činu,
• zpochybňování újmy, zejména hloubky psychické traumatizace (bagatelizace následků).

Ne vždy orgány činné v trestním řízení na takové otázky reagují jejich zamítnutím, jak velí ustanovení § 18 zákona o obětech. V praxi se pak bohužel setkáváme i s případy, kdy takové otázky položí sama osoba, která výslech či obdobný úkon vede.

Všechny osoby vystupující jménem orgánů činných v trestním řízení, včetně soudců, by měly mít na mysli, že lidský přístup k obětem trestných činů prostý sekundární viktimizace přináší benefity nejen pro oběti samotné, ale také pro trestní řízení. Oběť, která není nadbytečně zatěžována druhotnou újmou ze strany orgánů činných v trestním řízení, je schopna lepší spolupráce napříč celým trestním řízením, což je samo o sobě pro trestní řízení nesporně velkou výhodou.

Bílý kruh bezpečí, z. s., 22. února 2024

Zítra zveřejníme čtvrtý podnět na téma: Je nucení k opakování vylíčení těžkého příběhu v souladu se zákonem?