Pronásledování je rozšířený fenomén

Bílý kruh bezpečí poskytuje odbornou a bezplatnou pomoc obětem a svědkům trestných činů již 16 let. Hlavní principy jeho činnosti nám přiblížila prezidentka BKB Petra Vitoušová, která jeho vznik v 90. letech iniciovala.

Publikováno ve Zpravodajském měsíčníku pro státní správu a podnikatele „Parlament, vláda, samospráva“, č. 7-8/2007, str. 46, rubrika Výjimečné ženy

Co Vás přivedlo k myšlence založení Bílého kruhu bezpečí?
Původním povoláním jsem novinářka a problematika kriminality se v mé profesi objevovala kontinuálně, ale přímo impulzem byla práce na scénářích pořadu „Pachatel neznámý, vyšetřování pokračuje“ pro Českou televizi. Při psaní scénáře jsem se setkávala s lidmi, kteří v „lepších“ případech přežili útok neznámého pachatele, zpravidla šlo o pokus vraždy, loupežná přepadení, těžká ublížení na zdraví a podobně. Po roce setkávání s těmito lidmi po celé republice ve mně rostl velmi nepříjemný pocit, že je tady kategorie lidí, kteří se nezaviněně a najednou propadli, nejenom po stránce sociální, ale zejména po stránce lidské, hodně hluboko a zůstávali na okraji zájmu celé události, která se jich dotýkala. Byl to takový syndrom ždímaného citrónku. Pokud existovala naděje, že jejichnové informace přispějí k tomu, že pachatel bude odhalen, tak zájem o komunikaci s nimi trval. Jakmile se opakovali, končilo to tím „My se vám ozveme, kdyby bylo něco nového “.

Fungovala tehdy pro oběti trestných činů nějaká pomoc?
Nebyly tady žádné speciální služby pro pomoc obětem, Ti lidé mohli jít, k psychologovi, k psychiatrovi, praktickému lékaři, mohli zavolat na linku důvěry, mohli jít do nějakého krizového centra, jejichž síť tehdy taky nebyla nějak bohatá a tím to bylo asi vyčerpáno. Pachatel tady nebyl, takže nebylo u koho žádat odškodnění, žádný zákon, na jehož základě by stát poskytoval peněžitou či jinou pomoc tady taky nebyl. Právě ty nejvážnější případy mě přiměli přemýšlet o tom, zda jsme schopni těmto lidem dát jenom prášky a říct už nevolejte. Náhoda tomu chtěla a ve stejné redakci se objevil námět na natočení dokumentu o nestátní organizaci Weisser Ring, která pomáhala obětem trestných činů v Německu. To, jak pomáhala na nestátní úrovni, bylo pro nás v roce 1990 něco neskutečného. Ihned jsem Weisser Ring s jedním kolegou novinářem kontaktovala s žádostí o více informací o tom, jak se taková služba poskytuje. To byl podnět a my jsme začali oslovovat další lidi, zejména odborníky, kteří s tím problémem přicházeli do styku aspoň na teoretické úrovni, někteří dokonce na praktické. Byli to kriminolog, psycholožka, vyšetřovatel policie, viktimoložka, soudce. Podařilo se nám oslovit 8 lidí, se kterými jsme si půl roku týden co týden vyprávěli o tom, zda ten problém cítí jako my, zda by se něco takového jako v Německu dalo udělat i u nás. Každé úterý večer jsme se po práci scházeli v jednom klubu a snažili se vyčerpat vždy nějaké téma. Po půl roce jsme zaregistrovali občanské sdružení s názvem Bílý kruh bezpečí. Němci nám k používání toho názvu dali svolení, přidali jsme jen slovo bezpečí.

Na jakých principech tedy začal Bílý kruh bezpečí fungovat?
Ta půlroční diskuse nám tehdy potvrdila, že situace poškozených je v naší zemi doslova tristní, tak že jsme si již tehdy vybrali tři směry budoucí činnosti. Budeme hledat především vnímavé odborníky, ne laiky, jako to dělali v Německu (z jejich principů práce jsme nemohli téměř nic převzít, protože to byla a je velmi bohatá organizace s více než padesátitisícovou základnou dobrovolníků). Oslovovali jsme odborníky (právníky a psychology zejména), kteří budou schopni vyslechnout příběh a srozumitelným způsobem a přiměřeně situaci člověku pomoci a poradit, . Za situace, kdy tu nebyly dobře nastavené právní normy, jsme mohli situaci obětí a pozůstalých aspoň zlepšit tím, že jsme jim jejich omezená práva a možnosti detailně vysvětlili včetně toho, jak na ně dosáhnout. Druhý směr, který jsme sledovali, byla primární prevence kriminality, protože v 90. letech se tady také v tomto směru ještě mnoho nedělalo. A třetí oblast, kterou jsme velmi cílevědomě sledovali, bylo úsilí o změnu legislativy. Usilovali jsme o to, aby byl rozšiřován katalog práv poškozených, konkrétně aby lépe dosáhli na odškodnění, aby zde byla možnost peněžité pomoci ze strany státu, aby dostávali informace o trestním řízení, aby byli respektováni v postavení člověka, který trestný čin nespáchal, aby se tady udělalo více pro jejich ochranu a bezpečí, protože poškození jsou zároveň svědky a velice často se jim v té době vyhrožovalo nebo cítili, že na jejich bezpečí není pamatováno.
Na začátku stálo 8 lidí, dnes máme 9 pracovišť, jsme v 6 regionech v republice, pracuje pro nás 180 dobrovolníků, z poloviny jsou to právníci, ať již advokáti, státní zástupci, soudci, policisté nebo pedagogové právnických fakult a z poloviny jsou to psychologové, psychiatři, sociální pracovníci.

Pozorujete za těch uplynulých 16 let nárůst kriminality?
Samozřejmě, že kriminalita rostla. Těsně po roce 1989 vzrostla v některých směrech v několika stovkách procent. K veškerým statistikám je ale také nutný výklad. Občas slyšíme, že kriminalita se stabilizovala nebo klesla, ale musíme se také ptát na to, jaká data vlastně sledujeme, a to dělá například kvalifikovaně Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Jestliže se změní trestní zákon a trestný čin už není způsobená majetková škoda do dvou, ale do pěti tisíc, z roku na rok se ve statistice rapidním způsobem sníží výskyt trestných činů.
Na druhé straně je tady obrovská latence, o které víme něco jen prostřednictvím reprezentativních sociologických výzkumů. Institut pro kriminologii a sociální prevenci zveřejnil na přelomu let 2006 a 2007 výzkum, ze kterého plyne, že čím dál tím více lidí neztrácí čas tím, že by oznámili,například kapesní krádež. Neoznamují občas ani násilnou trestnou činnosti, loupežné přepadení, veliká latence je v oblasti sexuálního násilí. Opakované výzkumy Zvěřiny a Weisse ukazují, že pouze 3 ze 100 znásilněných osob tento čin oznámí policii.

Kde je podle Vás příčina tohoto neutěšeného stavu?
Tady je třeba se podívat do zemí, kde se naopak zvyšuje oznamování trestných činů. Takovou zemí na špici v Evropě je dnes Skotsko. Tam se změnily jednak policejní procedury, ale i komunikace policie s veřejností. Oběti násilných a velmi citlivých deliktů jsou vyslýchány mimo policejní stanice – ve zvláštních zařízeních, která jsou pro to speciálně uzpůsobena. Pokud nemusí být hospitalizovány, tak je tam dokonce přivolán lékař k prohlídce a k zajištění stop. Oběti sexuálního násilí neprocházejí kartotékami, nevozí je autem sem tam, všechny procedury jsou velmi šetrné, ale velmi perfektně zorganizované, aby se hned po činu na nic nezapomnělo. A samozřejmě tyto informace se velmi rychle (tak jako ty negativní) různými kanály roznesou do společnosti a nemusíte dělat žádné kampaně. Tohle je policie, která stojí na vaší straně, používá procedury, které vás nedehonestují, které dávají záruku, že všechny důkazy byly důkladně zajištěny. Tady má smysl spolupracovat, investovat důvěru a čas. V praxi jsme ještě dost vzdáleni standardům, které jsou pro EU upraveny závazným rámcovým rozhodnutím, které přijala Rada EU už v roce 2001. Nepatříme k zemím, kde by implementace rámcového rozhodnutí do legislativy byla špatná, katalog práv poškozených se tady podstatně rozšířil a jsem velmi ráda za to, že Bílý kruh bezpečí navrhl s úspěchem řadu novel.

Můžete být konkrétnější?
Navrhli jsme například novelu trestního řádu, která od roku 2004 zajišťuje na základě § 44a poškozeným, kteří se stali obětí násilného trestného činu nebo i pozůstalým, dosáhnout na informaci o útěku nebo propuštění stíhaného pachatele z vazby a rovněž odsouzeného z výkonu trestu. Tato včas poskytnutá informace umožní lidem, kteří proti tomuto člověku například svědčili nebo k nim pachatel chová jakoukoliv zášť, učinit včas maximum pro své bezpečí.
Také byl přijat zákon na ochranu svědků, zákon o peněžité pomoci obětem trestných činů, který byl již opakovaně novelizován. Namítali jsme například, že po spáchání trestného činu běží oběti jednoroční lhůta, do kdy se může o peněžitou pomoc ucházet. Pokud byla oběť například dlouhodobě hospitalizována, mohla být i v kómatu, lhůta běžela stejně aniž by o ní tato osoba věděla.. Zákonodárce to změnil a lhůta začíná běžet od chvíle, kdy se oběť dozví o následcích trestného činu na její život, zdraví apod.

Daří se tyto úpravy i implementovat do praxe?
V tomto směru si myslím, že praxe má jistou setrvačnost. Všichni profesionálové jsou zpravidla dostatečně konzervativní, zatím nemáme tak skvělý systém školení policistů, který můžeme závidět třeba Nizozemcům, Britům i Skotům. To se začíná postupně měnit. Například v souvislosti s novým zákonem na ochranu před domácím násilím se ledy, pokud jde o školení a výcvik policistů, ale i soudců, prolomily. Chce se mi věřit, že trend, který byl nastartován, nebude ztracen a že se vše rychlejším tempem podaří měnit i v praxi.

Neobáváte se dalšího nárůstu kriminality se vstupem ČR do schengenského prostoru?
Není sporu o tom, že hranice je nutné otevřít. Před další velkou vlnou uprchlíků je ale třeba znovu prověřit všechna kritéria a parametry. Dostáváme signály, že např. zařízení pro uprchlíky v naší zemi, začínají mít poměrně velké problémy s násilím mezi těmito lidmi, s násilím vůči obyvatelům v okolí těchto zařízení, permanentní jsou tam problémy s drobnou majetkovou trestnou činností, ale objevuje se stále více i problém s domácím násilím. Podle mého názoru je třeba tyto věci dobře analyzovat a předat podněty našim zákonodárcům. Zřejmě bude třeba stanovit, které z těchto negativních projevů chování, by měly zastavit nebo omezit průběh azylového řízení. Důležité je, aby stát nerezignoval, aby společnost řešila věci důsledně, včas a tak se zabránilo tomu, aby se postoje občanů měnily na nepřátelské vůči všem příchozím.
Na druhou stranu si myslím, že otevření se světu nám může pomoci vyřešit řadu přetrvávajících problémů, které tady máme. Budeme si zvykat na různorodější složení společnosti. Myslím si, že je to třeba i otázka mimořádné citlivosti české společnosti na romskou otázku. Podle mého názoru se takový problém v kosmopolitnější společnosti doslova rozmělní.

Co Bílý kruh bezpečí aktuálně vnímá jako největší problém?
Do konce července má veřejnost možnost vyjádřit se k navrhované novele trestního zákona. V této souvislosti, a bohužel i v souvislosti s velmi závažným trestným činem, který byl spáchán v minulém týdnu v Praze (pozn. redakce 17. července ubil v Praze mladou ženu její bývalý spolupracovník, který ji v posledních letech vytrvale obtěžoval a vyhrožoval jí), opakovaně zasíláme po třech letech náš podnět k tomu, aby se i u nás stalo trestným pronásledování. V únoru 2004 jsme zaslali tento podnět tehdejšímu ministru spravedlnosti Čermákovi a ministru vnitra Grossovi. Uvedli jsme i konkrétní případy, kdy pronásledování předcházelo závažným trestným činům včetně vražd jeho obětí. Je to fenomén, který je velmi rozšířen, podle zahraničních sond trpí pronásledováním ze strany jiných osob kolem 2 % mužů a 8 % žen a z této množiny pronásledovaných lidí 2 % přijdou o život. Navrhujeme zavést novou skutkovou podstatu trestného činu „pronásledování“, tj nevyžádaného obtěžujícího chování, které výrazným způsobem omezuje kvalitu života oběti. Jedná se o tzv. předem avizovaný zločin. Definováním pronásledování vytvoříme předpoklad pro to, že bude vnímán jako vážný problém. Dosud je velmi podceňován. Dále potřebujeme dostat do praxe nástroje, které pomohou včas rozpoznat případy, které jsou z hlediska budoucího vývoje vysoce rizikové . Například díky metodě SAM lze zjistit, kdy vztah mezi pronásledovatelem a jeho obětí obsahuje vysoce rizikové faktory směřující k tomu, že může pronásledování vyústit v násilný útok. Pokud toto víme, musíme použít všechny možné prostředky, které naše společnost má, abychom uměli zasáhnout včas a budoucí oběti násilí jsme dokázali efektivně ochránit. To je něco, co nás již několik let velmi trápí. Zmíněný případ se nás citelně dotkl, protože pronásledovaná oběť byla naší klientkou a konstatujeme, že všechny dostupné právní i privátní prostředky ochrany byly vyčerpány, mladou ženu však nezachránily.

Za rozhovor děkuje
Marcela Staňková
šéfredaktorka měsíčníku Parlament, vláda, samospráva