Pomoc obětem trestných činů v ČR

Kriminalitu zastavit nedokážeme.

Příběh - Ani chodník před domem není vždy bezpečné místo

Petr stál u okna, koukal na osudné místo na ulici a tiše plakal. Matka svého dospělého syna zastihla v tomto stavu poněkolikáté. Sama už své kapesníky promáčené slzami přestala počítat. Brala stále prášky na spaní a na uklidnění, ale i ty silnější přestávaly zabírat. Někdo nám musí pomoci, říkala si. Ve Zlatých stránkách našla, co hledala: číslo na Bílý kruh bezpečí, který pomáhá obětem trestných činů.

»Dobrý den, potřebovala bych, abyste pomohli mému synovi,« byla první věta, kterou jsme od ní slyšeli. Později se ukázalo, že podporu psychologa potřebovala i ona sama.

Petr měl před svatbou se svojí gymnaziální láskou. Získal výnosné a zajímavé zaměstnání. Sportoval - stále ještě na celkem špičkové úrovni. V jedno mírně zamračené odpoledne si sbalil věci na trénink, vyšel před dům, blížil se ke svému autu, když zaslechl zvuk, který do jejich ulice nepatřil. Někdo rychle utíkal. Blížící se dusot nohou bylo něco, co se do prostředí klidné čtvrti lázeňského městečka nehodilo. Překvapení, a dost možná i obyčejná zvědavost, ho odvedly od otevřených dveří vozu, aby se podíval, co se děje.

Nevěděl, že před chvílí přepadli za rohem dva muži obchod s alkoholem a cigaretami. Prodavačku svázali, z krku strhli řetízek a z prstů servali prstýnky - policisté později celkovou škodu spočítali na téměř sto tisíc korun. Na útěku se pachatelé rozdělili a jeden z nich utíkal směrem k Petrovi, který vůbec netušil, co se stalo. Nikoho neslyšel volat o pomoc, na vyloupený krámek zpoza rohu neviděl. Ani nechtěl prchajícího lupiče zastavit. Nevěděl, že to lupič je. Nevěděl nic a pud sebezáchovy mu nenapověděl, v jakém je nebezpečí. Jen stál na chodníku mezi svým domovem a autem s otevřenými dveřmi. Chlap, který se k němu rychle blížil, byl ozbrojen. V kapse měl kořist, za sebou zločin a před sebou překážku. Zbraň ani nevytáhl z kapsy, vystřelil přes bundu a trefil se. Petr se skácel na zem. Před vlastním domem za bílého dne se mu průstřelem břicha zhroutil celý život. Dodnes neví, kdo ho málem zabil.

Pachatele policie dodnes nevypátrala. Petr byl v bezvědomí hospitalizován a opakovaně operován. Následující cesty do nemocnice na převazy, další operace a rehabilitace mu připadaly nekonečné. Stejně jako výslechy kriminalistů. Zhubl, psychicky na tom byl velice špatně. V hlavě se mu pořád promítalo strašné kino. Ve dne v noci se mu ten okamžik vracel. Snažil se dát celé tragické události nějaký smysl. Skončil vždy u toho, že hledal chyby ve svém konání: Proč jsem ten den nejel třeba jen o deset minut dřív? Proč jsem do toho auta nenasedl a neodjel? Proč jsem tam tak hloupě stál?

Jako poškozený, ale i svědek zločinu, byl policií poučen, že má pravdivě vypovídat. Vstoupil do procesu vyšetřování, do procedur a vztahů, kterým v tom rozrušení ani pořádně nerozuměl. Často se sám sebe ptal: Co mě ještě čeká? Jak dlouho to potrvá?

Navíc se trápil tím, že vedle něho strádá maminka. Nahlas ho velmi podpořila, ale v tichu svého pokoje plakala. »Proč se to muselo stát právě mému synovi, mladému a zdravému, který nikomu nikdy neublížil a celý život má před sebou?«

Právě ona nás vyhledala asi dva měsíce poté, co se její syn vrátil z nemocnice. Petr se zprvu tvářil navenek sebevědomě. »Chci jen vyhovět matčinu přání, jinak bych to zvládl sám,« usmál se při první návštěvě poradny pro oběti trestných činů. Ukázalo se ale, že pomoc potřebuje. Snažil se sice přesvědčit sebe i nás, že svůj případ bere jako životní smůlu. Ale jeho slzy u okna, když se díval na osudné místo, svědčily o tom, že je to s ním vážnější. Pořád dokola si kladl otázky, které svědčily o tom, že si to, co se stalo, klade za vinu. Psycholog se snažil z něho tento pocit sejmout. »Stát se obětí trestného činu není hanbou nebo chybou postiženého. Nemůžeš za to, že jsi se stal obětí zločinu!« opakoval mu.

První Petrova věcná otázka byla, co se bude dít dál, pokud nebude vypátrán ten, kdo ho postřelil. Právník mu podrobně vysvětlil, jak probíhá vyšetřování tak závažného trestného činu, že nelze vyloučit dopadení pachatele i s odstupem času při jiné trestné činnosti. Petr však také nevěděl, že existuje zákon o peněžité pomoci státu obětem násilných trestných činů. Právě na jeho případ se právní norma vztahovala. Kvůli zranění a dlouhodobé léčbě přišel o peníze, které by býval mohl v novém zaměstnání vydělat. Také náklady spojené s léčením a dopravou k lékařům se odrazily na rodinném rozpočtu. Nemohl však požadovat náhradu škody po pachateli, protože ten zůstal neznámý. Pomohli jsme proto sepsat žádost odškodňovacímu odboru ministerstva spravedlnosti. Petr patří k těm obětem násilné kriminality, které od státu dostaly peněžitou pomoc v maximální možné výši.

Představenstvo z.s. Bílý kruh bezpečí uděluje souhlas k užití a šíření materiálů umístěných na této stránce ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, za podmínek, že kopie budou využívány pouze k nekomerčním informačním účelům, dílo nebude nijak upravováno ani měněno, grafické prvky tvořící součást díla (grafy a tabulky) nebudou rozmnožovány a šířeny odděleně od souvisejícího textu a naopak. Na každé takto pořízené kopii tohoto díla bude viditelně uveden text: "Copyright Bílý kruh bezpečí, z.s."

Schváleno představenstvem Bílého kruhu bezpečí, z.s. dne 21.4.2009

© Bílý kruh bezpečí, z.s. / www.bkb.cz

stránky vytvořilo Networm Studio